Eva Vykopalová: Já a Taiji
Nevím přesně, kdy jsem se s Taiji (Tai chi) setkala poprvé. Bylo to před mnoha lety. S nadsázkou bych mohla říct - kdysi. V té době jsem se věnovala Kung fu, Wing tsunu a jiným "těm opravdově bojovým sportům". Taiji jsem sice brala jako součást východní tradice bojových umění, ale vnímala ho spíš jako takové nenáročné zdravotní cvičení pro důchodce. Z toho je jasné, že jsem o něm nevěděla prakticky nic. Tak, jak jsem to tehdy vnímala, bez potu a krve a hodin dřiny to nebylo nic pro mě.☺
Naštěstí, jak čas běžel, mě tohle drsné nasazení začínalo zvolna a pak čím dál tím víc, opouštět. Objevila jsem, že v tom zdánlivě líném a pomalém cvičení Taiji (dobrém tak pro seniory nebo lenochy ☺), že je v tom mnohem víc! Že v těch rozvláčných až tanečních pohybech jsou skryté skutečné bojové myšlenky. Kdy spousta pozic se dá zacvičit v takovém postoji, že to vypadá skoro akrobaticky. A člověk si u toho fakt zamaká! Při tom to působí tak lehce... To vše dohromady mě nesmírně zaujalo a nadchlo. A s vervou (tehdy) sobě vlastní a s pocitem, že jsem právě odhalila tajemství a něco výjimečného, jsem se naplno vrhla a ponořila do cvičení. V tom pochopení jsem byla asi u druhé slupky cibule. A to si nejspíš fandím. Jak jsem klouzala po povrchu, jsem dokázala uvidět, jak už to tak chodí, až s odstupem.
Dalším časem, během, studiem a také zkušenostmi taijistickými, jogínskými, životními, všelijakými, jsem se postupně a zvolna začala zajímat o aspekt působení vnitřní síly, čchi kung a meditaci. Z nekonečna vrstev jsem si uloupla další jednu slupečku... V té době, ode dneška před třinácti lety, jsem se setkala s Vlastou Pechovou, přímou žačkou Roberta Amackera, učitele Taijii stylu Yang (přímým žákem mistrů Chu Ch´u-fanga a Chen Man-ch´inga) a s její školou Taijipodlupou.cz.
A teprve tady jsem se do té cibule pořádně zahryzla. Teprve tady jsem začala (pro sebe) ve cvičení objevovat tu bohatou mnohovrstevnatost a hloubku. To, jak je možné každý jednotlivý pohyb rozebrat a rozložit na prvočástice. Zkoumat ho z tolika pohledů, aspektů a úrovní, až se z toho někdy zamotá hlava. Člověk se v tom na chvíli může cítit ztracený, co že to tady vlastně dělá, cvičí a hledá, aby pak (pro sebe...možná...někdy....třeba...) našel, pocítil a nějak si vnitřně uvědomil. Co je vlastně ve skutečnosti to To, které v tom cvičení má a chce hledat a objevovat?
Začne vnímat existenci nehmatatelného, pomyslného jádra, osy, středu, který je ovšem tak proměnlivý, neuchopitelný, nepochopitelný! Je neustále unikající, stále se měnící, v závislosti na tom, jak se pohybuje naše tělo, jeho střed a končetiny. Jako neustálý tanec kolem něčeho neviditelného.
Čím jasněji to neviditelné vnímám, tím je mi ten tanec a to předivo okolo jasnější, mé Taiji kultivovanější, navenek jemnější, o to však účinnější a vnitřně silnější. Z opačného konce to funguje podobně a odtud je ve škole postavený i výcvik a výuka. Čím více se věnuji kultivaci a procítění jednotlivých pohybů a technik a učím se je vědomě spojovat a funkčně zapojovat do větších celků, tím víc začínám cítit to neviditelné těžiště, kolem kterého to celé tvořím.
A pak je tu cvičení ve dvojicích. Přibývá další úroveň, rozvíjím další dovednosti. Učím se cítit a kultivovat jemnost v místě doteku, vnímám (bojovou myšlenku) oponenta skrze dva body kontaktu v neustálém vzájemném vyrovnávání jeho tlaku. Netlačím proti němu, ale vybalancovávám jeho sílu. Ustupuji mu, aniž ztrácím kontakt. Následuji, když cítím, že se naopak jeho tlak umenšuje. Tak, aby kontakt mezi námi byl stále jemný, ale přitom stále patrný. Pochopení a osvojení si tohoto principu zní banálně a jednoduše, ale je to věda na medvěda... nekonečno odcvičených hodin... trocha filozofie.
Tenhle princip je totiž v naprostém kontrastu k tomu, jak jsme navyklí na tlak a nátlak běžně reagovat. A nemyslím jen v nějaké fyzické výměně či potyčce. Stejný princip můžeme klidně prolnout i do dalších rovin našeho fungování, každodenního života, vztahů, mentálních pochodů, kdy tlak vyvolá protitlak, vždy o něco silnější, síla proti ještě větší síle, razance, hrubost, gradace napětí a násilí. Až nakonec slabší podlehne.
V Taiji se učíme naopak zjemňovat, zcitlivovat naše těla i vnímání. Navrch má ten vnímavější a citlivější, ten, kdo netlačí svou představu - bojovou myšlenku - proti bojové myšlence a záměru oponenta za každou cenu. Umí se jí vzdát, když cítí, že cesta je neprůchodná a nahradit ji v klidu novou. Živě a ve vzájemné interakci balancování tlaku a ústupu spoluvytváří oboustrannou, chtělo by se mi říct empatickou, komunikaci. Komunikaci pohybovou, bojovou, taneční, energetickou, jakoukoliv.
Taiji nevnímám jen jako druh bojového umění, přestože ho dnes považuju za jedno z nejsofistikovanějších, nejpropracovanějších a nejúčinnějších, pro mě nejkrásnějších a milovaných. Vnímám ho zároveň jako užitečnou navigaci a směřování, osvojování si užitečných návyků a dovedností, které můžeme aplikovat do běžného každodenního života a tím zlepšovat jeho kvalitu. A to nejen pro sebe, ale zároveň i pro své blízké a ty okolo.☺
Eva Vykopalová, 9. 4. 2022
